Druhé podání truc projektu Tima Tolkkiho s dvěma velkými „R“ na štítě, přicházející poměrně záhy po tom prvním (album „New Era“ z loňského roku), už samo o sobě leccos signalizuje. Jednak se objevuje opravdu velmi brzy, takže by se mohlo zdát, že jedno z obou alb REVOLUTION RENAISSANCE bylo ušito horkou jehlou, a jednak spolu se stabilizací sestavy přináší i poměrně záživnější náhled na heavy metalovou věc, pročež to vypadá, že Černý Petr nakonec skutečně zůstane v ruce vzpomínanému debutu. Ne, nechci říct, že předtím bylo všechno špatně, zatímco teď to nemá chybu. Samozřejmě, že ne. Ale ony rozdíly a jednotlivé nuance, které jsou z porovnání obou materiálů cítit, jsou natolik markantní, že zkrátka nemohu jinak, než se postavit na stranu „Age Of Aquarius“.

Lhostejno, zda je za tím větší Tolkkiho rozvaha při vymýšlení a zpracování nových skladeb nebo fakt, že hlasové dispozice nyní debutujícího pěvce Guse Monsanta jsou skutečně velmi široké a k hudebnímu projevu REVOLUTION RENAISSANCE více než padnoucí (což je mimochodem velmi potěšujícím příslibem do budoucna), jisté zkrátka je, že kapela opravdu přidává na výkonnosti. Tam, kde dříve kralovala spíše nuda a možná i tak trochu boj s vlastní domýšlivostí, nacházíme nyní zdravě motivovanou heavy metalovou eskadru, která sice netrhá žádné předsudky (však také slyšení STRATOVARIUS jejím prostřednictvím pokračuje stále dál a dál), ale ve svém projevu je až na některé výjimky přirozená (koneckonců, je to dítě Tima Tolkkiho) a díky tomu i celkem charismatická. Přesně v tom duchu vás na lopatky okamžitě položí úvodní „Age Of Aquarius“, jež je skutečně magickou skladbou současného heavy metalu – nijak složitou, znamenitě vystavěnou na napětí (včetně neodolatelného výrazu již chváleného Monsanta), s geniálním ústředním motivem, zdůrazněným v refrénu jednoduchým kytarovým vybrnkáváním. Tady jsou myslím stopy Tolkkiho výjimečnosti naprosto hmatatelné. Nejinak (přestože výsadní postavení titulní věci už zůstane neotřesitelné) je tomu i u napůl zasněné „Sins Of My Beloved“, rozlehlé „Ixion´s Wheel“ a po ní i velmi energické „Behind The Mask“. Pak se album na moment zadrhne, protože „Ghost Of Fallen Grace“ a „Heart Of All“ zdaleka nestačí s invenčním a symfonickým dechem. Obě tak zůstávají ve stínu „So She Wears Black“ a „Kyrie Eleison“, v tomhle směru naopak poměrně slušně vystřiženými velekusy, přesně navazujícími na linii předlouhých a majestátně ponurých Tolkiho vyznání z bezejmenného alba STRATOVARIUS. Závěrečná „Into The Future“ na to zareaguje šťavnatým přihozením na veselejší misku vah (i s oblíbeným prvkem folkloru a píšťaly) a máme tu konec, na němž si REVOLUTION RENAISSANCE mohou vyúčtovat poměrně povedené album.

A nebudeme-li znovu řešit, co by se asi tak stalo, kdyby STRATOVARIUS zůstal STRATOVARIUSem (jakože se tomu stejně nedá vyhnout a při té příležitosti zjistíme, že protentokráte Tolkki ukázal současné práci svých bývalých soukmenovcům sice zblízka, ale přece jen záda), musíme jim tohle vyúčtování podepsat, protože jiné cesty momentálně asi není. Teď jen aby to kapele vydrželo, a ta druhá, ta slavnější, si z toho vzala příklad.